Impresário ze Smyrny

Carlo Goldoni | Impresário ze Smyrny

Už jste to slyšeli? Turek Ali ve Smyrně zřizuje operu! Nabídka míst je omezená! Je třeba mít ostré lokty a pořádnou dávku mazanosti! Že nejste chytří ani neumíte zpívat? Nevadí!

Klasická goldoniovská komedie z prostředí italské opery v režii Jiřího Nekvasila, která podává důkaz o tom, že v divadelním podnikání se toho od osmnáctého století zase tolik nezměnilo. Kdo všechno na vás čeká?

Hrabě Cipera, přítel umělců a umělkyň, sopranista Carluccio, řečený Aušuso, natvrdlý tenor Pasqualino, špatný dramatik Troscanini, dravé operní zpěvačky Lucrezie, Tonina a Anina, operní dohazovač Lugnacec, tajemný a velice bohatý Turek Ali a ze vší té sebranky nešťastný hostinský Beltrame.

Uvidíme tak zákeřné souboje zpěvaček o titul první dámy i tenorů o místo prvního milovníka, svět divadelních divů i div, zkrátka celé to pachtění za zlatým snem jménem ANGAŽMÁ.

Sám Goldoni o své hře říká: „Podnikat operu je největší, nejúmornější nejnebezpečnější nadělení. Z čeho pramení ta úmornost, mrzutosti a nebezpečí? Z charakteru herců, z jejich netýkavkovitosti, náročnosti, neomalenosti – téměř obecné. Říkám „téměř“, neboť v davu pěvců a pěvkyň najdou se také počestní a řádní lidé, jako v každém jiném řemesle či povolání, jen s tím rozdílem, že v oblasti harmonie je těch špatných nanejvýš mnoho.“

O hře Impresário ze Smyrny se dočtete také v článku Klicperovo divadlo se chystá na další premiéru – o italské opeře a Turkovi.

Režie: Jiří Nekvasil. Dramaturgie: Jana Slouková. Scéna a kostýmy: Marta Roszkopfová. Hudba: Miloš Orson Štědroň. Pohybová spolupráce: Števo Capko. Hrají: Filip Richtermoc, František Staněk, Isabela Smečková Bencová, Natálie Holíková, Kristýna Kociánová, Miroslav Zavičár, David Smečka, Josef Čepelka, Hynek Pech a Jan Bílek. 

Premiéra se koná 15. února 2014 na hlavní scéně Klicperova divadla.

Předmluva Carla Goldoniho ke knižnímu vydání Impresária ze Smyrny z roku 1774

„Poznal jsem po Italii velice, velice mnoho operních impresariů; napsal jsem pro ně hodně komických i vážných libret a mohu tedy o nich mluvit zasvěceně. Někteří dělají impresarie z jakéhosi nezbytí, totiž ti, kteří vlastní nějakou divadelní budovu, a aby jak náleží zúročili ten fundus, pustí se do podnikání na svůj účet a často do něho dosadí mimo tržbu za vstupné i leckterý další otcovský podíl. Jiní to dělají z ušlechtilé náklonnosti bavit sami sebe a bavit obecenstvo a ti dosazují víc než ostatní.

Jiní se k tomu dají svést lákáním nějaké rozmilé zpěvačky, která se nikde nedočká postavení první dámy, a tak ponoukne svého přítele a protektora, aby se stal operním podnikatelem, a obětuje ho své marnivosti a choutkám. Mnozí se dají svést vyhlídkami na zisk a řečmi zprostředkovatelů a dohazovačů v tomhle druhu obchodu, kteří jim tvrdí, že do ničeho jiného nemůže člověk lépe vložit peníze (a zatím je v ničem jiném nemůže lépe ztratit).

A konečně jiní to dělají ze zoufalství, protože nemají co ztratit a mají vyhlídku, že něco získají, a když věci vezmou nepříznivý obrat, zmocní se pokladny, nechají podnik plavat a zpěváky v bryndě. Všecky ty nejrůznější druhy impresariů se shodují v jednom: velcí i malí, bohatí i chudí, čestní i prodejní, všichni ujišťují, že podnikat operu je největší, nejúmornější a nejnebezpečnější nadělení. Z čeho pramení ta úmornost, mrzutosti a nebezpečí?

Z charakteru herců, z jejich netýkavkovitosti, náročnosti, neomalenosti – téměř všeobecné. Říkám „téměř“, protože v početném davu pěvců a pěvkyň se také najdou počestní a řádní lidé jako v každém jiném umění, řemesle nebo povolání; jen s tím rozdílem, že v oblasti harmonie je těch špatných nanejvýš mnoho. A když chceme dělat operu, neobejdeme se bez nich. Společnosti tvoří šest nebo sedm, nanejvýš osm osob.

Je to šťastná náhoda, když se mezi nimi vyskytne jedna nebo dvě, u nichž se nadání a virtuosní cvik snoubí s učenlivostí a umírněností. A na jednoho nebo dva takové chvályhodné máte pět nebo šest, ze kterých nevíte, kde vám hlava stojí; a jsou to zpravidla ti méně schopní a méně nutní.

Vykreslil jsem v komedii lidi tohoto druhu, tak jak jsem je poznal a udělal s nimi své zkušenosti. Nepletl jsem se nikdy sám do žádného podnikání, ale psal jsem pro divadlo, a tak jsem měl příležitost přesvědčit se, co znamenají a zač stojí ty jejich maroty a způsoby …“