Daniel vlček - Zvuková teritoria | Zbyněk Janáček - Nová perspektiva

Zbyněk Janáček (1957) pochází z Jeseníku, žije a pracuje v Ostravě. V letech 1976–1981 absolvoval Filozofickou fakultu v Olomouci. Působil jako výtvarný redaktor v ostravských nakladatelstvích, v současnosti je dlouholetým pedagogem, děkanem a profesorem Fakulty umění Ostravské univerzity. Za své grafické práce získal řadu cen, včetně ocenění Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka. Věnuje se počítačové grafice, serigrafii a přesahům grafiky směrem k objektu a do prostoru.
 

Daniel Vlček (1978) se narodil ve Strakonicích, žije a pracuje v Praze. Studoval na pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, v malířském ateliéru Martina Mainera na FaVU VUT v Brně. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliérem malby Vladimíra Skrepla a intermediální školou Veroniky Bromové. Získal stáž na milánské Accademia di Brera. Je spoluzakladatelem pražské Galerie Ferdinanda Baumanna a klubu Berlínskej model. Malíř, hudebník a organizátor kulturního života je členem umělecké skupiny Guma Guar a hudebních skupin Střešovická kramle a ba:zel. V roce 2018/2019 zvukově interpretoval díla Františka Kupky u příležitosti výstav v pařížském Grand Palais a v Národní galerii Praha.

Nová perspektiva

Zbyněk Janáček překračuje limity grafického média směrem k objektu a novým technologiím. Před dvěma lety jsme na výstavě Konsonance mohli ocenit permanentní pohyb světla na metalických foliích nainstalovaných jako environment – prostředí. Aktuálně autor vystavuje dvě série, opticky úchvatné čtvercové digitální tisky „nových perspektiv“ z nedávné doby a spirálovitě roztáčené kruhy z mileniálního období. Do nových perspektiv již nevstupuje pozorující divák svým odrazem, ale má možnost se empaticky rozvlnit skrze antigravitační víry. Jednotlivé UV tisky na plexiskle vrství barevné pixely vystřelující od středu. Centrální část funguje jako kosmická černá díra, hmotné těžiště, úběžník. Rozvolněné transparentní okraje vznikly následkem rotací. Různě průhledné a různě deformované čtverce, z nichž je perspektiva vybudována, připomínají svou povahou akvarelová pole Paula Klea. Na to jsou ovšem příliš exaktní. Člověk se neubrání pocitu, že opustit původní grafický otisk ve prospěch precizní počítačové dokonalosti vyžaduje odvahu. Tisky nevznikly jako elektronicky generovaný obraz, byly cíleně vybudovány autorem v kompjuterovém prostředí grafických aplikací, jež jsou dílem člověka stejně jako tužka, papír nebo rydla. Janáček užívá valéry jedné barvy, rozpětí teplých tónů od žlutých přes oranžové až po červenou, kombinace spektrálních barev, i oba známé barevné modely, CMYK a RGB v malých, geometricky definovatelných překrývajících se ploškách. Protože v eukleidovské geometrii všechno do sebe zapadá, harmonie vyvolávají představu a zážitek krásy. Spodní emocionální bází ale interpretujeme i možnost exploze, imploze, kosmického kolapsu.

Zvuková teritoria

Přístup Daniela Vlčka charakterizuje široké rozpětí od provokativního umění, přes hudbu, zvuk, DJ mixy koláží a citací, až ke geometrii a k zájmu o krajinu ovlivněnou člověkem. Zabývá se archeologií médií, historie a interpretace audio a videozáznamu se otiskují do vlastní technologie malířské techniky. Zkratkou se dostává k propojení práce a technologie, k rozbředlým hranicím mezi lidským a strojovým. Vystavené obrazy pocházejí ze série „Drift Shift“, což bychom volně mohli přeložit jako „unášen změnou“. Vznikly vrstvením ploch a linií. Modulové křivky jsou dané rozměrem pneumatiky automobilu nebo vinylových desek (LP, SP, EP). Pokud objevíme podobnost s dílem klasika Klubu konkretistů Vladislava Mirvalda, je jisté, že jde o poctu, zároveň ale o obrácený postup. Lounský mistr pracoval pomocí dokonale zvládnuté geometrie a deskriptivy, ručně štětcem přidával jednu dokonalou linku za druhou. Daniel Vlček hnán touhou nebýt otrokem perfekce vychází z barevných ploch, v nichž začerstva paralelní linie odebírá speciálním gumovým štětcem. Výsledek připomíná diagramy, schémata, mechanické vlnění prostupující prostor, prismatický rozklad světla, které je vlnou i částicí. Zdrojem metody jsou možná trochu překvapivě přirozené přírodní procesy, cyklické vlny zvukových vibrací. Komorní formáty jsou experimentální, nesou proměnlivou emoci. Monumentální plátna znějí složitými harmoniemi s fluidními disharmonickými akcenty.